Trošku se zpožděním, ale přece jen bych chtěl něco napsat o „pracovní“ návštěvě spoluhráčů a trenéra tady v Seville. Rozhodli jsme se, že vneseme do našeho fotbalu trochu toho španělského umu a jak jinak to udělat, než uspořádat výpravu do Španělska – tedy za mnou do Sevilly. Pod dohledem trenéra (Ještěr) jsme měli „soustředění“ každý večer :) Pro upřesnění se výpravy účastnili: čimelický Ronaldinho – Tomáš „Brazilec“ Froněk, v áčku letos debutující (příští rok třeba stabilně hrající ;)) Jenda Nosek, neúnavný bavič diváků Jirka „Major“ Zeman, nad kvalitou a náplní soustředění dohlížející trenér Petr „Ještěr“ Jiroušek a již pomalu místní matador (La moto de Chequia – motorka z ČR – tak mu tu říkají, ani nevím proč :) (že by rychlost?)) Vašek „Konopník“ Nosek… Samozřejmě nemohli chybět „masérská a lékařská pohotovost“ - Klára a Štěpka. Po jejich vyprávění ohledně zážitků z cesty jsem byl rád, že vůbec dorazili. Nejprve Major s Jendou prohledávali letiště ve Frankfurtu tak pečlivě, že se dostali až někam do nehlídaných VIP prostorů. Nejspíš ale nebyli dost obezřetní a někdo je musel vidět, protože pak nechtěli dát Majorovi letenku :) Naštěstí pro všechny plynule ovládá několik cizích jazyků, takže nebyl problém jim to slovy, cituji: „Já ne-mám le-ten-ku“ vysvětlit :) Brazilce potom zuli, páč si nejspíš ukryl něco v botách, ale nakonec se na palubu úspěšně všichni dostali. Po konverzaci s letuškami typu „Buenos aires, čikity“ :), Brazilcovo nezapomenutelné objednání piv se slovy „Tři pifka“ a Ještěrovo dodatkem „Taky bír“, jsme se šťastně setkali tady v Seville na letišti. Nemohl jsem je přehlédnout – Major běhal po celém letišti s cedulí Konopník a vyřvával na celé letiště moje jméno :)

Ještě ten den odpoledne jsme se vypravili na „trénink“ na stadion Sevilly. Opravdu jsme jim chtěli ukázat naše umění, ale kluci španělský se asi báli o místo v sestavě a svou budoucnost v klubu tak moc, že nás dovnitř ani nepustili. Tak jsme se alespoň před stadionem nechali za obrovského povzbuzování místních fanoušků (a asi po hodinové pauze zaviněné podepisováním různých památníčků, dresů a jiného ošacení) zvěčnit :) - na důkaz toho, že jsme se opravdu snažili. Po (pro nás typické) večeři v „Dönner Kebabu“ a po noci v luxusním pětihvězdičkovém hotelu (čti: na zemi u mě v obýváku :)) jsme vyrazili do města. Po obhlédnutí terénu v Seville, kdy jsme také prošli všechny nejznámější místa (a bary :)), jsme se další den vypravili trochu okouknout i „anglický“ fotbal – na Gibraltar. Bohužel zrovna neprobíhal žádný zápas ani trénink (asi se nás báli jako v Seville :)), tak jsme se šli podívat na místní (asi největší) atrakci – volně žijící opice - Makaky. To jsme ještě netušili, že z toho nakonec bude velmi dobrá taktická příprava na téma „jak se zbavit dotírajícího protihráče (opice)“ – to byl kolektivní trénink, „jak správně hodit aut (bagetu)“ a „jak dělat nenápadného před protihráči – že, Jendo :)“; „jak nenápadně srazit protihráče ve zdi (myšleno opici ze zdi) – že, Brazilče :) (mimochodem jasná červená karta :))“ a další… Ale nebudeme přece prozrazovat všechno, co jsme se přiučili, že? Na dálku jsme obhlédli terén (a černošky :)) v Africe a vydali se dál.

Dalším cílem bylo městečko Tarifa. Jak již jsem psal v některém ze svých dřívějších příspěvků, jde o nejjižněji položené město v Evropě. Také je považování za hranici mezi Středozemním mořem a Atlantikem. Zde byla naplánována regenerace. Po koupeli v Atlantiku, za neustálého „masírování“ docela slušných vln, jsme se stahaní jak psi (asi jsme tu regeneraci neměli tak přehánět) vypravili na cestu ke Granadě (cca 400 km). Posádka vozu toho z cesty moc neměla (kromě řidiče). Většina kvůli tomu, že už se stmívalo, někdo (Brazilec) už si nepamatuje ani výjezd z Tarify, páč usnul (jako ostatně vždy) :) Po cestě po jižním pobřeží přes Algeciras, Marbellu a Malagu jsme se kolem půlnoci přiblížili ke Granadě. K noclehu jsme z ekonomických důvodů zvolili pouze čtyřhvězdičkový hotel „Pod Širákem“. Asi 12 kiláků před Granadou jsme sjeli z dálnice a zalehli v olivovém háji. Major vybral tak krásně šikmé místo na spaní, že jsme se ráno vzbudili o metr níž – ale alespoň, že jsme se vzbudili. Hlídat v noci auto dostal na starost Brazilec. S „noční“ mu pomáhala děvčata - splněný Brazilcův sen :) Po neoblíbeném ranním budíčku byla dalším naším cílem Granada – přesněji řečeno Alhambra – jedna z nejznámějších památek v celém Španělsku. Jde o jedny z nejstarších a zároveň největších arabských paláců na Španělském území s nádhernými královskými zahradami. Alhambra je mimochodem na širším seznamu „Nových sedmi divů světa“!!! (pro zájemce: www.alhambra.org nebo Wikipedia).

Museli jsme vystát cca 2 hodinovou frontu na lístky, ale stálo to za to. Asi po půldenní prohlídce na nás čekala náročná příprava v nadmořské výšce okolo 2 600 m.n.m. – v Sierra Nevadě. Jde o nejvyšší pohoří Španělska a velmi známé a turisticky vyhledávané místo. Z přípravy se nakonec stala nekontrolovaná koulovačka a „výběh“ ve sněhu v pantoflích a do půl těla :) (holky se bohužel přemluvit nenechaly). Ale jak mi jistě všichni zúčastnění potvrdí, opravdu to nemělo chybu! Před námi se tyčila nejvyšší hora Španělska – Mulhacén (3 483 m.n.m.). Navečer jsme ještě navštívili město Ronda (také jsem o něm psal v předchozích příspěvcích) a tím náš dvoudenní zápřah skončil. Náplní neděle byla návštěva Portugalska.

Byl to poslední společný den, tak jsme ho pojali trošku odpočinkově – někdo (nebudu radši jmenovat :)) i ten odpočinkový den z větší části prospal :) Strávili jsme ho na pláži v Portugalsku. Bylo krásně, svítíčko slunilo, ale foukalo. Vítr nakonec zapříčinil dvě věci. Byly luxusní vlny, ale také vítr trochu mátnul a zdálo se, že není zas takové horko – výsledek si asi domyslíte sami – všichni jsme se docela slušně spálili (čehož si asi většina spoluhráčů všimla, že :)). Stačilo si na záda opalovacím krémem (který jsme mimochodem použili až když už jsme byli červení jak raci) napsat čísla a navrátilci mohli hrát příští zápas bez dresů :) K večeru, po návratu do Sevilly, jsme omrkli Olympijský stadion, vyhlídkovou jízdou znovu Sevillu a začalo se balit na cestu domů. Trenér si s sebou odváží kupu poznámek, náčrtků a poznatků, tak snad toho v příští sezóně využijeme :)! Po pár pivkách jsme ještě prošli noční město a šlo se spát. Ráno rychlá obhlídka stadionu Betisu a hurá na letiště. Vše se stihlo v pořádku a dokonce i Majorovi dali letenku napoprvé :) Všichni (tedy kromě mě - což bylo v plánu :)) nastoupili do letadla a tím naše společné dobrodružství skončilo. Doufám, že jsem nezapomněl na nic důležitého, ale bohužel všechno, co jsme tu společně zažili se nedá popsat – to se musí prostě zažít!!! Díky…